z www.hubpages.com

Že máme druhý mozek v srdci, je teď mnohem víc než hypotéza. Přední lékařští odborníci jako dr. Maurice Renard a jiní zjistili, že lidé s transplantovaným srdcem spolu s orgánem od dárců získávají i jejich vzpomínky – osobnost, vkus a kupodivu i emocionální vzpomínky příjemců se mění. V dnešní době se vědecky testuje teorie, že je srdce zapojeno do našich pocitů, jak tvrdili naši předkové. Takže co prozatím vědci zjistili?

Případové studie

Úžasné nové objevy dokazují, že je srdce inteligentní a že někdy může dokonce vést mozek při interpretaci světa kolem nás a při rozhodování, jaké činy podnikneme. Velké množství případových studií některé vědce podnítilo k tomu, aby na srdce nahlíželi jinak a aby dali šanci starým teoriím, podle nichž srdce hraje důležitou roli v našem prožívání pocitů a emocí. Od doby, kdy kardiochirurg Christian Barnard poprvé v roce 1967 v Jižní Africe úspěšně transplantoval lidské srdce, mluví příjemci darovaného orgánu o zvláštních zkušenostech, které je v některých případech dokonce přimějí k tomu, aby se spojili s rodinami dárců a zjistili, co se to vlastně děje. Je možné, že příjemci transplantátu spolu s novým srdcem dědí i určité druhy chování a povahové vlastnosti, které se ve tkáni zachovaly díky buněčné paměti?

Setkání s rodinami dárců

Po setkání s rodinami dárců se tušení příjemců nového srdce obvykle potvrdilo: nové osobnostní rysy opravdu pocházely od dárců. Rodiny dárců mívají sklony navázat určité pouto s příjemci orgánu pocházejícího od jejich zesnulého blízkého. Určitým způsobem příjemce rozpoznávají a oblíbí si ho, téměř jako by byl jejich blízký do určité míry stále naživu.

Minimozek v srdci

Neurolog dr. Andrew Amour z kanadského Montrealu objevil v srdci sofistikovanou sbírku cirka 40 000 neuronů, zvaných senzorické neurity, organizovanou v malý, ale složitý nervový systém, který komunikuje přímo s mozkem. Už mnoho let se ví, že paměť je distributivní proces. Nemůžete ji lokalizovat v konkrétním neuronu nebo skupině neuronů v mozku. Paměť se přelévá nervovou soustavou. Proč bychom měli o paměti uvažovat jen v souvislosti s mozkem?

Fakta

Pro názornost si uvedeme několik případů příjemců transplantovaného srdce, kteří osobně zakusili změny spojené s novým orgánem – převzali některé povahové rysy a preference dárců:

Jemná, tichá žena, která nikdy nepila alkohol a nesnášela fotbal, dostala srdce po motorkáři, který se vyboural, a změnila se v agresivní fotbalovou fanynku s vášní pro pivo.

Jeden líný pecivál dostal srdce kaskadéra. Z nevysvětlitelného důvodu začal usilovně cvičit, až se z něj stal opravdový sportovec.

47letý běloch obdržel srdce 17letého Afroameričana. Příjemce překvapilo, jak velice se mu náhle líbí klasická hudba.

Později zjistil, že mladý dárce, který miloval klasickou hudbu a hrál na housle, zemřel při nesmyslném útoku, kdy pachatel střílel z auta na kolemjdoucí. Mladík si v okamžiku zásahu tiskl na prsa své housle.

U muže, který uměl stěží psát, se náhle rozvinul talent pro poezii.

Ten nejzvláštnější příběh o transplantaci srdce

Osmiletá holčička, které voperovali srdce desetileté zavražděné dívky, začala trpět hrozivými nočními můrami o vrahovi dárkyně. Sny byly tak traumatické, že rodiče vyhledali pomoc psychiatra.

Obrazy, které dívka viděla ve snu, byly tak popisné, že psychiatr a matka kontaktovali policii.

Díky přesnému popisu toho, co dívka ve snech viděla, získala policie tak dobré stopy, že našla vraha a usvědčila ho ze znásilnění a vraždy prvního stupně.

Možná vysvětlení

Lékaři se nyní pokoušejí tento jev vysvětlit na základě tzv. buněčné paměti. Hrstka vědců se sice k věci staví skepticky a zavrhuje tento fenomén jako projevy pooperačního stresu a nepříznivé reakce na léky potlačující sklony organismu odmítat nový orgán, ale vzrůstající počet odborníků je přesvědčen, že spolu se srdcem se transplantuje i část buněčné paměti dárce.

Mysl není jen v mozku

Farmakoložka z Georgetown University dr. Candace Pertová se domnívá, že sídlo mysli se nenachází výhradně v mozku, ale je rozloženo po celém těle. Díky tomuto směru myšlení je možné lépe pochopit i tyto zvláštní zkušenosti některých lidí s transplantovaným srdcem. „Mysl a tělo spolu komunikují pomocí chemikálií známých jako peptidy. Ty se nacházejí v mozku stejně jako v žaludku, ve svalech a ve všech důležitých orgánech. Domnívám se, že vzpomínky jsou dostupné kdekoli v peptidové/receptorové síti. Například vzpomínky související s jídlem mohou být spojeny třeba se slinivkou nebo játry a pak může dojít k tomu, že se takové vzpomínky transplantují z jednoho člověka do druhého spolu s příslušným orgánem.“

Žádná mystika, čistá věda

Jiní medicínští experti mají pro tuto záležitost jiná vysvětlení, ale všichni se shodují na tom, že tento jev není ani tak mystický, jako spíš vědecký, a že si zaslouží další výzkum. Patří k nim i prof. Paul Pearsall a prof. Gary Schwarz. Ten říká, že „na učení se podílejí mechanismy zpětné vazby. Když mluvíme například o tom, jak se učí mozek, máme na mysli nervové sítě v mozku. Tato zpětná vazba funguje tak, že výstup z neuronů se vrací na vstup a stále dokola. Dokud zpětná vazba funguje, neurony se učí. Když ji přerušíte, učení skončí.

Z toho vyplývá, že neurony zpětnou vazbu nutně potřebují, mají-li se učit. Proto se může učit jen takový systém, kde je zpětná vazba přítomna. Míč se naučíme vhodit do koše díky zpětné vazbě, zda správně míříme, nebo ne. Mluvit se učíme díky zpětné vazbě, zda nám ostatní rozumí, nebo ne. Jakýkoliv systém, který disponuje mechanismy zpětné vazby, se bude učit stejně, jako se učí neurony. Tomu se říká paměť založená na zpětné vazbě.“

Láska a emoce

Transplantace srdce je stále velmi náročná operace, ale už celkem běžná. Po staletí naši předkové věřili tomu, že právě v tomto orgánu sídlí láska a emoce.

Vědecký výzkum teď prokazuje, že měli pravdu. Srdce má svoji vlastní inteligenci a hraje svoji nepopiratelnou roli v našem vnímání emoční paměti.

Zdroj